• Druhy rozvodového řízení
Rozvodové řízení v České republice upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Manželství může dle platných právních předpisů rozvést pouze k tomu místně a věcně příslušný soud, a to rozsudkem. Před samotným podáním návrhu na rozvod manželství k soudu je však třeba rozvodové řízení „předpřipravit“, a to zejména proto, aby následné soudní řízení netrvalo příliš dlouho a nezabíralo nejen čas, ale pochopitelně ani peníze.
V ČR existují dvě formy rozvodového řízení, a to tzv. souhlasný rozvod a rozvod sporný. Před zahájením řízení je proto nejprve vhodné si ujasnit, zda jste schopni se s manželem/manželkou na podstatných záležitostech dohodnout či nikoliv, přičemž nemusím podotýkat, že souhlasný rozvod je pro obě strany psychicky méně náročný, časově výrazně kratší a obě strany jsou po jeho skončení klidnější. Vyhrocené rozvodové řízení ještě nikdy nikomu nepřineslo nic dobrého, a to zejména v případě, že v manželství figurují ještě nezletilé děti.
Aby rozvodové řízení mohlo proběhnout tou jednodušší, tedy souhlasnou formou, je třeba splnit zákonem stanovené náležitosti, a to zejména mít vyřešeny a rozsudkem soudu schváleny poměry k nezletilým dětem (nutnost schválení dohody rodičů, nikoliv soudem autoritativně určeny poměry k dětem) a současně vyřešeny majetkové poměry a právo společného bydlení pro dobu po rozvodu. Další podmínkou je, že ke dni zahájení rozvodového řízení trvalo manželství minimálně 1 rok a manželé spolu již déle než 6 měsíců nežijí. V takovémto případě a za současného podání návrhu na rozvod oběma účastníky pak soud nezkoumá příčiny rozvratu manželství a manželství při jediném, velmi krátkém ústním jednání rozvede.
Naopak, při tzv. sporném rozvodovém řízení soud zjišťuje kvalifikovaný rozvrat manželství, tzn. zda je manželství trvale a hluboce rozvráceno a jaké jsou příčiny tohoto rozvratu. Podmínkou pro zahájení tohoto řízení je stejně jako v předchozím případě pravomocný rozsudek soudu týkající se poměrů nezletilých dětí. Není nicméně třeba, aby soudem byla schválena dohoda rodičů, postačí jakýkoliv autoritativní rozsudek soudu. Sporné rozvodové řízení může být dlouhé, neboť účastníci mají často pocit, že je třeba soudu sdělit vše podstatné, co se za dobu trvání manželství odehrálo, často svá tvrzení chtějí podpořit všelijakými důkazy či svědeckými výpověďmi.
V případě, že jsou splněny podmínky pro souhlasný rozvod či prokázán kvalifikovaný rozvrat manželství, soud manželství rozsudkem rozvede. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení nebo se práva na podání odvolání vzdát.
Zákon umožňuje soudu v určitých případech manželství nerozvést, a to za podmínky že by rozvod manželství byl v rozporu se zájmem nezletilého dítěte manželů, který je dán zvláštními důvody, nebo se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma.
V ČR existují dvě formy rozvodového řízení, a to tzv. souhlasný rozvod a rozvod sporný. Před zahájením řízení je proto nejprve vhodné si ujasnit, zda jste schopni se s manželem/manželkou na podstatných záležitostech dohodnout či nikoliv, přičemž nemusím podotýkat, že souhlasný rozvod je pro obě strany psychicky méně náročný, časově výrazně kratší a obě strany jsou po jeho skončení klidnější. Vyhrocené rozvodové řízení ještě nikdy nikomu nepřineslo nic dobrého, a to zejména v případě, že v manželství figurují ještě nezletilé děti.
Aby rozvodové řízení mohlo proběhnout tou jednodušší, tedy souhlasnou formou, je třeba splnit zákonem stanovené náležitosti, a to zejména mít vyřešeny a rozsudkem soudu schváleny poměry k nezletilým dětem (nutnost schválení dohody rodičů, nikoliv soudem autoritativně určeny poměry k dětem) a současně vyřešeny majetkové poměry a právo společného bydlení pro dobu po rozvodu. Další podmínkou je, že ke dni zahájení rozvodového řízení trvalo manželství minimálně 1 rok a manželé spolu již déle než 6 měsíců nežijí. V takovémto případě a za současného podání návrhu na rozvod oběma účastníky pak soud nezkoumá příčiny rozvratu manželství a manželství při jediném, velmi krátkém ústním jednání rozvede.
Naopak, při tzv. sporném rozvodovém řízení soud zjišťuje kvalifikovaný rozvrat manželství, tzn. zda je manželství trvale a hluboce rozvráceno a jaké jsou příčiny tohoto rozvratu. Podmínkou pro zahájení tohoto řízení je stejně jako v předchozím případě pravomocný rozsudek soudu týkající se poměrů nezletilých dětí. Není nicméně třeba, aby soudem byla schválena dohoda rodičů, postačí jakýkoliv autoritativní rozsudek soudu. Sporné rozvodové řízení může být dlouhé, neboť účastníci mají často pocit, že je třeba soudu sdělit vše podstatné, co se za dobu trvání manželství odehrálo, často svá tvrzení chtějí podpořit všelijakými důkazy či svědeckými výpověďmi.
V případě, že jsou splněny podmínky pro souhlasný rozvod či prokázán kvalifikovaný rozvrat manželství, soud manželství rozsudkem rozvede. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení nebo se práva na podání odvolání vzdát.
Zákon umožňuje soudu v určitých případech manželství nerozvést, a to za podmínky že by rozvod manželství byl v rozporu se zájmem nezletilého dítěte manželů, který je dán zvláštními důvody, nebo se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma.
• Obsah dohody o poměrech nezletilých dětí
V případě, že spolu rodiče nezletilých dětí přestanou žít, je třeba upravit jejich poměry. Úprava poměrů nezletilých dětí by měla být zakotvena v rozsudku soudu, nicméně toto je zákonnou povinností jen v případě, že rodiče nezletilých dětí byli manžely a nyní podávají žádost o rozvod manželství. U nesezdaných rodičů je možné se o poměrech dětí dohodnout i bez soudu, nicméně takováto dohoda pak není vykonatelná a tudíž ani vymahatelná.
V případě, že se jsou rodiče dětí schopni na jejich poměrech dohodnout a tato dohoda není v rozporu se zájmem nezletilých dětí, soud jejich dohodu rozsudkem schválí. Práva a povinnosti obou rodičů stanovené takovým rozsudkem je pak možné vymáhat v případě, že je jeden z rodičů neplní, což u dohody uzavřené rodiči bez ingerence soudu neplatí.
Obsahem této dohody musí být vždy ustanovení týkající se toho, komu bude nezletilé dítě svěřeno do péče, ať již se jedná o výlučnou péči jednoho z rodičů, péči společnou či střídavou.
Další povinnou náležitostí je výše výživného a jeho splatnost.
Nepovinnou náležitostí pak je stanovení rozsahu styku nezletilého dítěte s tím rodičem, jemuž nebylo dítě svěřeno do péče. Stanovení rozsahu styku, ač není zákonem vyžadováno, považuji za velmi důležité a vždy klientům doporučuji vytvoření pevných pravidel týkajících se celého průběhu roku tak, aby oba rodiče dopředu přesně věděli, kdo z nich má dítě kdy na starosti a mohli si tak vše snadněji plánovat. Stanovení rozsahu styku pak doporučuji i v případě, že rodiče v době sepisování dohody tvrdí, že se jsou schopni ohledně styku s dítětem dohodnout a není třeba jej v dohodě upravovat, a to proto, že nikdo z rodičů nemůže dopředu vědět, zda se budou schopni dohodnout i za pár let, zejména pak v případě kolize dovolených či jiných svátků. Případná jiná dohoda rodičů týkající se styku má v ad hoc situacích před rozsudkem vždy přednost, nicméně v případě, že se rodiče nemohou dohodnout, dává jim rozsudek upravující styk jasné vodítko, s kým má kdy dítě být a zabraňuje tak zbytečným hádkám.
V případě, že se jsou rodiče dětí schopni na jejich poměrech dohodnout a tato dohoda není v rozporu se zájmem nezletilých dětí, soud jejich dohodu rozsudkem schválí. Práva a povinnosti obou rodičů stanovené takovým rozsudkem je pak možné vymáhat v případě, že je jeden z rodičů neplní, což u dohody uzavřené rodiči bez ingerence soudu neplatí.
Obsahem této dohody musí být vždy ustanovení týkající se toho, komu bude nezletilé dítě svěřeno do péče, ať již se jedná o výlučnou péči jednoho z rodičů, péči společnou či střídavou.
Další povinnou náležitostí je výše výživného a jeho splatnost.
Nepovinnou náležitostí pak je stanovení rozsahu styku nezletilého dítěte s tím rodičem, jemuž nebylo dítě svěřeno do péče. Stanovení rozsahu styku, ač není zákonem vyžadováno, považuji za velmi důležité a vždy klientům doporučuji vytvoření pevných pravidel týkajících se celého průběhu roku tak, aby oba rodiče dopředu přesně věděli, kdo z nich má dítě kdy na starosti a mohli si tak vše snadněji plánovat. Stanovení rozsahu styku pak doporučuji i v případě, že rodiče v době sepisování dohody tvrdí, že se jsou schopni ohledně styku s dítětem dohodnout a není třeba jej v dohodě upravovat, a to proto, že nikdo z rodičů nemůže dopředu vědět, zda se budou schopni dohodnout i za pár let, zejména pak v případě kolize dovolených či jiných svátků. Případná jiná dohoda rodičů týkající se styku má v ad hoc situacích před rozsudkem vždy přednost, nicméně v případě, že se rodiče nemohou dohodnout, dává jim rozsudek upravující styk jasné vodítko, s kým má kdy dítě být a zabraňuje tak zbytečným hádkám.
• Postup při rozvodovém řízení
Každé rozvodové řízení je třeba zahájit podáním návrhu na rozvod manželství k místně a věcně příslušnému soudu. Takovým soudem obvykle bývá obvodní či okresní soud v místě posledního společného bydliště manželů, nicméně z tohoto pravidla existují určitě výjimky.
V návrhu na rozvod manželství je třeba uvést zákonem stanovené náležitosti, přičemž vždy je lepší, pokud minimálně se sepsáním návrhu poradí účastníkům advokát, a to i pokud by účastníci při samotném rozvodovém řízení zastupováni advokátem být nechtěli. Obsah návrhu na rozvod manželství se velmi liší podle druhu rozvodového řízení.
Za rozvodové řízení je třeba uhradit soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, tento poplatek je možné uhradit buď kolkovými známkami nalepenými na samotném návrhu na rozvod manželství, nebo po jeho podání na výzvu soudu převodem z účtu.
V případě, že jsou v manželství nezletilé děti, vyčká rozvodový soud do doby, než jsou jejich poměry pravomocně upraveny opatrovnickým soudem. Teprve poté je možné, aby rozvodový soud nařídil ústní jednání. K jednání je třeba se dostavit osobně, v případě souhlasného rozvodu je možné nechat se zastoupit advokátem a osobně se jednání neúčastnit.
Při tzv. souhlasném rozvodu soud manželství rozvede při jediném ústním jednání, pokud jsou splněny veškeré zákonem stanovené podmínky. Při tomto jednání se neprovádějí důkazy, soud provede pouze krátký výslech obou manželů za účelem zjištění jejich shody ohledně rozvodu manželství.
V případě sporného rozvodového řízení soud provádí výslech účastníků a případně navržené důkazy za účelem zjištění trvalého a hlubokého rozvratu manželství a jeho příčiny. V dřívějších dobách zkoumali soudci podrobnosti manželského života velmi důkladně, v poslední době se od tohoto trendu naštěstí ustupuje a většině soudců postačí povšechné sdělení týkající se příčin rozvratu manželství.
Konečným výsledkem rozvodového řízení je vydání rozsudku, kterým soud manželství rozvede.
V návrhu na rozvod manželství je třeba uvést zákonem stanovené náležitosti, přičemž vždy je lepší, pokud minimálně se sepsáním návrhu poradí účastníkům advokát, a to i pokud by účastníci při samotném rozvodovém řízení zastupováni advokátem být nechtěli. Obsah návrhu na rozvod manželství se velmi liší podle druhu rozvodového řízení.
Za rozvodové řízení je třeba uhradit soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, tento poplatek je možné uhradit buď kolkovými známkami nalepenými na samotném návrhu na rozvod manželství, nebo po jeho podání na výzvu soudu převodem z účtu.
V případě, že jsou v manželství nezletilé děti, vyčká rozvodový soud do doby, než jsou jejich poměry pravomocně upraveny opatrovnickým soudem. Teprve poté je možné, aby rozvodový soud nařídil ústní jednání. K jednání je třeba se dostavit osobně, v případě souhlasného rozvodu je možné nechat se zastoupit advokátem a osobně se jednání neúčastnit.
Při tzv. souhlasném rozvodu soud manželství rozvede při jediném ústním jednání, pokud jsou splněny veškeré zákonem stanovené podmínky. Při tomto jednání se neprovádějí důkazy, soud provede pouze krátký výslech obou manželů za účelem zjištění jejich shody ohledně rozvodu manželství.
V případě sporného rozvodového řízení soud provádí výslech účastníků a případně navržené důkazy za účelem zjištění trvalého a hlubokého rozvratu manželství a jeho příčiny. V dřívějších dobách zkoumali soudci podrobnosti manželského života velmi důkladně, v poslední době se od tohoto trendu naštěstí ustupuje a většině soudců postačí povšechné sdělení týkající se příčin rozvratu manželství.
Konečným výsledkem rozvodového řízení je vydání rozsudku, kterým soud manželství rozvede.
• Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v soudním řízení
Ideálním způsobem vypořádání spoluvlastnického vztahu, ve kterém již spoluvlastníci, nebo některý z nich nechtějí setrvat, je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodou spoluvlastníků. Tato dohoda by měla mít písemnou formu, v případě spoluvlastnictví k nemovitosti nebo závodu ji dokonce ze zákona mít musí. Obsah dohody je zcela na vůli spoluvlastníků a spoluvlastníci si mohou sjednat jakýkoliv způsob vypořádání (rozdělení věci, prodej a rozdělení výtěžku, dražbu, nabytí vlastnictví jedním ze spoluvlastníků atd…).
Soudní řízení:
Ne vždy se jsou však spoluvlastníci schopni na vypořádání dohodnout. V takovém případě je třeba podat návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k soudu. Příslušným soudem je obecný soud žalované strany, v případě vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti pak soud, v jehož působnosti se nemovitost nachází. Žalobu podává jeden ze spoluvlastníků, žalovanými jsou další spoluvlastníci. Soudní řízení je klasickým řízením sporným, které podléhá poplatkové povinnosti, žalující strana je povinna unést důkazní břemeno a navrhnout způsob vypořádání. Oproti běžnému soudnímu řízení však není soud návrhem žalobce na způsob vypořádání vázán a může sám rozhodnout, jakým způsobem spoluvlastnictví vypořádá.
Soud má zákonem stanovené možnosti, jakým způsobem spoluvlastnictví vypořádat. Prvním zákonem stanoveným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení věci, pokud to povaha věci umožnuje. Pokud není rozdělení společné věci možné, přikáže ji soud jednomu ze spoluvlastníků a současně určí vypořádací podíl, který je tento spoluvlastní povinen vyplatit dalším spoluvlastníkům. Pokud o společnou věc nemá žádný ze spoluvlastníků zájem, přikáže soud její prodej ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělí mezi spoluvlastníky v poměru dle jejich původních spoluvlastnických podílů. K jednotlivým možnostem uvádím následující podrobnosti:
Rozdělení věci:
Je-li možné věc rozdělit, měl by se soud vždy snažit o vypořádání spoluvlastnictví nejprve tímto způsobem. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Zákon dále stanoví překážky pro rozdělení věci. Primárně není možné rozdělit věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu. Dále není možné rozdělit věc v případě, kdy by se jejím rozdělením podstatně snížila její hodnota. Dalším důvodem pro nerozdělení věci je finanční hledisko nákladů na samotné rozdělení věci, kdy v případě nákladů na rozdělení rovnajících se nebo dokonce převyšujících hodnotu věci, se věc považuje za nedělitelnou (např. z judikatury při otázce možnosti rozdělení nemovitosti vyplývá, že pokud by rozdělení nemovitosti nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou). Jinak tomu však bude v případě, že spoluvlastníci budou ochotni tyto náklady uhradit.
Rozdělení pozemků: Určitá specifika oproti dělení movitých věcí jsou dána u věcí nemovitých, ať již samostatně ve vztahu k pozemkům, nebo ve vztahu k pozemkům a stavbám na nich stojících. Reálné dělení přichází do úvahy tam, kde se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno především u nezastavěných pozemků. Ve vztahu k nemovitostem platí, že jejich rozdělení není dobře možné, jestliže by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci nebo by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit jednotlivým vlastníkům, zejména vzhledem k jejich povaze a funkčnímu využití. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. V literatuře se uvádí obecně správný názor, že soud by zřejmě nepřipustil takové rozdělení pozemku, v jehož důsledku by vznikly pozemky jen nepatrné rozlohy.
Rozdělení staveb: Složitější situace než u pozemků nastává při dělení staveb, které sice není vyloučeno, ale v praxi bývá výrazně problematičtější. Podmínkou pro závěr o dělitelnosti staveb je, aby rozdělením vznikly samostatné věci, jejichž existence bude v souladu se stavebními. Ohledně různých způsobů dělení různých druhů staveb existuje rozsáhlá judikatura, jejíž obsah výrazně převyšuje zamýšlený rozsah tohoto článku, proto se v případě nejasností neváhejte obrátit na advokáta.
Při dělení věci však nemusí vždy vzniknout vždy stejné hodnotné samostatné věci (jednotlivé věci mohou mít různou výbavu, různé stáří, funkčnost či zachovalost apod.). To může vést k tomu, že i když dojde k rozdělení věci formálně vzato v rozsahu přesně odpovídajícím velikosti dosavadních spoluvlastnických podílů, hodnota takto vzniklých nových věcí nemusí být stejná. Byť zákon řešení pro tyto situace nenabízí, dospěly právní praxe i odborná literatura ke shodnému, a správnému, závěru o přípustnosti tzv. kombinovaného způsobu vypořádání, kdy vzniklý nepoměr je kompenzován finanční náhradou.
Občanský zákoník dále stanoví, že rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Stejně tak dále stanoví, že při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem. Zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva pak není vázáno na návrh účastníka řízení a může být zřízeno i bez jeho návrhu, neboť jde o součást vypořádání reálným rozdělením společné věci.
Přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků:
Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Soud může věc přikázat do vlastnictví spoluvlastníka (v případě splnění zákonných podmínek) bez ohledu na to, zda v řízení vystupuje v roli žalobce nebo žalovaného. Podmínkou pro přikázání ale bezvýjimečně je, že musí být věc přikázána pouze jednomu nebo více spoluvlastníkům, nemůže být přikázána subjektu stojícímu mimo dosavadní okruh spoluvlastnictví, a to ani osobám, na které by bylo možno převést spoluvlastnický podíl.
Při rozhodování, kterému (nebo kterým) spoluvlastníkům soud věc přikáže do spoluvlastnictví, musí zejména hodnotit zájem jednotlivých spoluvlastníků a jejich schopnost uhradit vypořádací podíl. V případě, že by soud přikázal vlastnický podíl tomu ze spoluvlastníků, který není schopen ostatním spoluvlastníkům uhradit vypořádací podíl, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud by výše uvedená kritéria byla u všech spoluvlastníků stejná, pak je zcela na úvaze soudu, kterému z nich věc do výlučného vlastnictví přikáže. Pro takové rozhodnutí jsou pak kritérii, avšak nikoliv rozhodujícími např. výše podílů, či účelné využití věci. Vždy půjde primárně o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní, s tím, že soud může věc přikázat do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému zákonná kritéria nesvědčila.
Velikost spoluvlastnického podílu může hrát roli při úvaze o přikázání např. tam, kde v důsledku velikosti podílu se některý ze spoluvlastníků podílel více než spoluvlastníci ostatní na úhradě nákladů spojených se společnou věcí, na rozhodování o jednáních týkajících se společné věci nebo na správě takové věci apod.
Za další kritéria, která bude soud posuzovat patří např. schopnost provést rekonstrukci nemovitosti, postup účastníků při jednání o smluvním vypořádání spoluvlastnictvín nebo osobní vztah k předmětu spoluvlastnictví.
Z ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že přikázání věci některému ze spoluvlastníků je nezbytně spojeno s jeho povinností k vyplacení přiměřené náhrady tomu ze spoluvlastníků, který nadále nebude vlastníkem. Základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovité i movité věci bude cena obvyklá v daném místě a čase. Detailní způsob určování výše vypořádacího podílu bude uveden v některém z dalších článků.
Nařízení prodeje věci:
Tento způsob vypořádání spoluvlastnictví je z hlediska praktického nejméně častou formou vypořádání, což reflektuje skutečnost, že jeho použití přichází do úvahy až tam, kde nemůže být věc reálně rozdělena a nelze ji přikázat ani žádnému ze spoluvlastníků. Podle výslovného zákonného ustanovení nastupuje tento způsob vypořádání tam, kde věc nechce žádný ze spoluvlastníků. I přes poměrně jednoznačnou dikci zákona je nutno vycházet při splnění této podmínky z širšího pojetí, než jaké by se podávalo z doslovného výkladu. Podmínka, že věc spoluvlastník nechce, je splněna jednak tam, kde skutečně vyjádří subjektivní stanovisko, aby mu věc nebyla přikázána do vlastnictví, ale také tam, kde sice vyjádří souhlas s tím, aby mu věc byla přikázána, ale podmínky pro tento postup z objektivního hlediska dány nejsou např. pro absenci kredibility takového spoluvlastníka. Vzhledem ke skutečnosti, že k prodeji věci v dražbě v praxi téměř nedochází, nebude mu ani věnována větší pozornost v rámci tohoto článku.
Závěr soudního řízení:
Soudní řízení končí vydáním rozsudku, kterým je spoluvlastnické právo ke společné věci zrušeno a vypořádáno. Jak bylo uvedeno výše, jedná se o sporné soudní řízení, ve kterém je možné stanovit jedné straně povinnost uhradit náklady tohoto řízení druhé smluvní straně. Ač je bohatou judikaturou opakovaně konstatováno, že rovněž toto řízení je možné podřadit pod řízení, kde se náklady řízení stanoví dle úspěchu ve věci, soudy po většinou náklady řízení nepřiznávají žádné ze stran. Nákladům řízení a možnosti jejich uplatnění bude věnován speciální článek.
Soudní řízení:
Ne vždy se jsou však spoluvlastníci schopni na vypořádání dohodnout. V takovém případě je třeba podat návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k soudu. Příslušným soudem je obecný soud žalované strany, v případě vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti pak soud, v jehož působnosti se nemovitost nachází. Žalobu podává jeden ze spoluvlastníků, žalovanými jsou další spoluvlastníci. Soudní řízení je klasickým řízením sporným, které podléhá poplatkové povinnosti, žalující strana je povinna unést důkazní břemeno a navrhnout způsob vypořádání. Oproti běžnému soudnímu řízení však není soud návrhem žalobce na způsob vypořádání vázán a může sám rozhodnout, jakým způsobem spoluvlastnictví vypořádá.
Soud má zákonem stanovené možnosti, jakým způsobem spoluvlastnictví vypořádat. Prvním zákonem stanoveným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení věci, pokud to povaha věci umožnuje. Pokud není rozdělení společné věci možné, přikáže ji soud jednomu ze spoluvlastníků a současně určí vypořádací podíl, který je tento spoluvlastní povinen vyplatit dalším spoluvlastníkům. Pokud o společnou věc nemá žádný ze spoluvlastníků zájem, přikáže soud její prodej ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělí mezi spoluvlastníky v poměru dle jejich původních spoluvlastnických podílů. K jednotlivým možnostem uvádím následující podrobnosti:
Rozdělení věci:
Je-li možné věc rozdělit, měl by se soud vždy snažit o vypořádání spoluvlastnictví nejprve tímto způsobem. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Zákon dále stanoví překážky pro rozdělení věci. Primárně není možné rozdělit věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu. Dále není možné rozdělit věc v případě, kdy by se jejím rozdělením podstatně snížila její hodnota. Dalším důvodem pro nerozdělení věci je finanční hledisko nákladů na samotné rozdělení věci, kdy v případě nákladů na rozdělení rovnajících se nebo dokonce převyšujících hodnotu věci, se věc považuje za nedělitelnou (např. z judikatury při otázce možnosti rozdělení nemovitosti vyplývá, že pokud by rozdělení nemovitosti nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou). Jinak tomu však bude v případě, že spoluvlastníci budou ochotni tyto náklady uhradit.
Rozdělení pozemků: Určitá specifika oproti dělení movitých věcí jsou dána u věcí nemovitých, ať již samostatně ve vztahu k pozemkům, nebo ve vztahu k pozemkům a stavbám na nich stojících. Reálné dělení přichází do úvahy tam, kde se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno především u nezastavěných pozemků. Ve vztahu k nemovitostem platí, že jejich rozdělení není dobře možné, jestliže by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci nebo by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit jednotlivým vlastníkům, zejména vzhledem k jejich povaze a funkčnímu využití. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. V literatuře se uvádí obecně správný názor, že soud by zřejmě nepřipustil takové rozdělení pozemku, v jehož důsledku by vznikly pozemky jen nepatrné rozlohy.
Rozdělení staveb: Složitější situace než u pozemků nastává při dělení staveb, které sice není vyloučeno, ale v praxi bývá výrazně problematičtější. Podmínkou pro závěr o dělitelnosti staveb je, aby rozdělením vznikly samostatné věci, jejichž existence bude v souladu se stavebními. Ohledně různých způsobů dělení různých druhů staveb existuje rozsáhlá judikatura, jejíž obsah výrazně převyšuje zamýšlený rozsah tohoto článku, proto se v případě nejasností neváhejte obrátit na advokáta.
Při dělení věci však nemusí vždy vzniknout vždy stejné hodnotné samostatné věci (jednotlivé věci mohou mít různou výbavu, různé stáří, funkčnost či zachovalost apod.). To může vést k tomu, že i když dojde k rozdělení věci formálně vzato v rozsahu přesně odpovídajícím velikosti dosavadních spoluvlastnických podílů, hodnota takto vzniklých nových věcí nemusí být stejná. Byť zákon řešení pro tyto situace nenabízí, dospěly právní praxe i odborná literatura ke shodnému, a správnému, závěru o přípustnosti tzv. kombinovaného způsobu vypořádání, kdy vzniklý nepoměr je kompenzován finanční náhradou.
Občanský zákoník dále stanoví, že rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Stejně tak dále stanoví, že při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem. Zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva pak není vázáno na návrh účastníka řízení a může být zřízeno i bez jeho návrhu, neboť jde o součást vypořádání reálným rozdělením společné věci.
Přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků:
Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Soud může věc přikázat do vlastnictví spoluvlastníka (v případě splnění zákonných podmínek) bez ohledu na to, zda v řízení vystupuje v roli žalobce nebo žalovaného. Podmínkou pro přikázání ale bezvýjimečně je, že musí být věc přikázána pouze jednomu nebo více spoluvlastníkům, nemůže být přikázána subjektu stojícímu mimo dosavadní okruh spoluvlastnictví, a to ani osobám, na které by bylo možno převést spoluvlastnický podíl.
Při rozhodování, kterému (nebo kterým) spoluvlastníkům soud věc přikáže do spoluvlastnictví, musí zejména hodnotit zájem jednotlivých spoluvlastníků a jejich schopnost uhradit vypořádací podíl. V případě, že by soud přikázal vlastnický podíl tomu ze spoluvlastníků, který není schopen ostatním spoluvlastníkům uhradit vypořádací podíl, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud by výše uvedená kritéria byla u všech spoluvlastníků stejná, pak je zcela na úvaze soudu, kterému z nich věc do výlučného vlastnictví přikáže. Pro takové rozhodnutí jsou pak kritérii, avšak nikoliv rozhodujícími např. výše podílů, či účelné využití věci. Vždy půjde primárně o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní, s tím, že soud může věc přikázat do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému zákonná kritéria nesvědčila.
Velikost spoluvlastnického podílu může hrát roli při úvaze o přikázání např. tam, kde v důsledku velikosti podílu se některý ze spoluvlastníků podílel více než spoluvlastníci ostatní na úhradě nákladů spojených se společnou věcí, na rozhodování o jednáních týkajících se společné věci nebo na správě takové věci apod.
Za další kritéria, která bude soud posuzovat patří např. schopnost provést rekonstrukci nemovitosti, postup účastníků při jednání o smluvním vypořádání spoluvlastnictvín nebo osobní vztah k předmětu spoluvlastnictví.
Z ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že přikázání věci některému ze spoluvlastníků je nezbytně spojeno s jeho povinností k vyplacení přiměřené náhrady tomu ze spoluvlastníků, který nadále nebude vlastníkem. Základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovité i movité věci bude cena obvyklá v daném místě a čase. Detailní způsob určování výše vypořádacího podílu bude uveden v některém z dalších článků.
Nařízení prodeje věci:
Tento způsob vypořádání spoluvlastnictví je z hlediska praktického nejméně častou formou vypořádání, což reflektuje skutečnost, že jeho použití přichází do úvahy až tam, kde nemůže být věc reálně rozdělena a nelze ji přikázat ani žádnému ze spoluvlastníků. Podle výslovného zákonného ustanovení nastupuje tento způsob vypořádání tam, kde věc nechce žádný ze spoluvlastníků. I přes poměrně jednoznačnou dikci zákona je nutno vycházet při splnění této podmínky z širšího pojetí, než jaké by se podávalo z doslovného výkladu. Podmínka, že věc spoluvlastník nechce, je splněna jednak tam, kde skutečně vyjádří subjektivní stanovisko, aby mu věc nebyla přikázána do vlastnictví, ale také tam, kde sice vyjádří souhlas s tím, aby mu věc byla přikázána, ale podmínky pro tento postup z objektivního hlediska dány nejsou např. pro absenci kredibility takového spoluvlastníka. Vzhledem ke skutečnosti, že k prodeji věci v dražbě v praxi téměř nedochází, nebude mu ani věnována větší pozornost v rámci tohoto článku.
Závěr soudního řízení:
Soudní řízení končí vydáním rozsudku, kterým je spoluvlastnické právo ke společné věci zrušeno a vypořádáno. Jak bylo uvedeno výše, jedná se o sporné soudní řízení, ve kterém je možné stanovit jedné straně povinnost uhradit náklady tohoto řízení druhé smluvní straně. Ač je bohatou judikaturou opakovaně konstatováno, že rovněž toto řízení je možné podřadit pod řízení, kde se náklady řízení stanoví dle úspěchu ve věci, soudy po většinou náklady řízení nepřiznávají žádné ze stran. Nákladům řízení a možnosti jejich uplatnění bude věnován speciální článek.